Jak se vařil v Nelahozevsi Královský kuskus

Přiznám se, že jsem o tom, že nějaký královský kuskus existuje, neměl ani tušení. Ve středu 18. září, kdy jsem v Nelahozevsi viděl stejnojmennou hru v podání místních ochotníků, se mi dostalo poučení včetně všech přísad, které do toho exotického pokrmu patří.

Je pravda, že zápletka téhle vlastně detektivní hry by se bez toho královského dlabance úplně klidně obešla, ale pak by přišla o svou nejdražší ingredienci. O vtip. Když posloucháte řeči, které spolu vedou kuchařka a její pomocnice, máte neodbytný pocit, že podobná životní moudra jste už někde slyšeli, a dokonce se vám zdá, že takovou pomocnou kuchařku, jednodušší než recept na vajíčka natvrdo a přitom ve své prostotě takřka geniální, odněkud znáte.

Ale bylo by nespravedlivé jmenovat jen dvě členky souboru. S chutí hrají a zpívají i všichni ostatní a posouvají hru k docela překvapivému rozuzlení.

Že si autor hudby vypůjčil pár taktů ústřední písně z jedné třicet let staré české pohádky? A že se text závěrečného songu mohl obejít bez politické agitace? To se u ochotníků promíjí. Nejcennější přece je, že si Nelahozevští Kuskus sami napsali (Alena Hurychová), pořídili k němu hudbu (Václav Vedral j.h. a Miloš Mojžíš) a texty písní (Alena Hurychová), že hru sami nastudovali, s nadšením ji provozují a mají s ní úspěch.

Ten dlouhý a upřímný aplaus na konci od plného sálu, kam přišli diváci bez ohledu na velmi nevlídný a deštivý večer, je pro autora a herce stejnou odměnou jako pro šéfkuchaře, když jeho hostům chutná a přijdou si dát znova – třeba královský kuskus.

Jaroslav Huk
Přemyslovské listy, listopad 2013